„Aby se vlk nažral a koza zůstala celá“, aneb jak uspokojit hlad boleslavského diváka a zároveň nevytunelovat městský rozpočet? Je to otázka, která mezi mnohými obyvateli města Mladá Boleslav víří vášnivé diskuse, ale závěrem vždy dojdou k dalšímu tradičnímu českému „babo, raď“.

Dlouhé dny a týdny jsme se zamýšleli nad tím, jak si se situací poradit. Nebudeme hledat chyby, které dnešní vedení města podniká, jelikož je to odpovědnost jich samých a věříme, že tak konají v souladu se svým nejlepším vědomím a svědomím. Jsou tu však skutečnosti, které nás vedou k zamyšlení, proč veřejný názor oslovených obyvatel vesměs vypovídá o skutečnosti, jak je Mladá Boleslav městem průmyslovým, avšak kultura tu žádná není. Dle mého názoru to není zcela pravdivé tvrzení. Kultura je v Boleslavi velmi rozsáhlá, kvalitní a nutno podotknout, že i velmi štědře dotovaná ve srovnání s ostatní městy České Republiky (pozn.: nejen z městského rozpočtu, kde jsou dotační kvóty stanoveny jistými pravidly, ale i ze soukromého sektoru). Proč je tedy tento názor tak často slyšet?

Kdo tu je a co vlastně chce?

Jedním z problémů, které na boleslavskou kulturu vrhají negativní světlo, je zejména problematika poměru místních obyvatel a obyvatel, kteří do Mladé Boleslavi přišli za zaměstnáním. První skupinou jsou většinou usedlíci, kteří se, jak je tomu zvykem v jiných městech, podílí na tvorbě uměleckého podhoubí regionu. Jsou to děti, dospělí i senioři, jež se umění aktivně věnují, či jej jakýmkoliv způsobem podporují a mají k němu vztah. Druhou skupinou jsou obyvatelé, pro něž týden v Mladé Boleslavi začíná v pondělí v šest ráno a končí v pátek po desáté večerní. Následně se odebírají do svých méně či více vzdálených domovů a nepodílejí se na tvorbě sociálních skupin, které jsou základem lokálního kulturního dění. Bohužel právě Mladá Boleslav je dokonalým příkladem, kdy poptávka po určitém druhu kultury druhé skupiny obyvatel převyšuje tu první a hospodaření se takové poptávce zcela logicky přizpůsobuje.

Amatéři versus profesionálové…

Jako člověk působící v oblasti amatérské umělecké tvorby si všímám problematiky týkající se mnoha českých měst – tedy ignorace lokálních umělců na úkor oněch slavných, mnohdy draze zaplacených, kteří přijedou potěšit právě druhou skupinu obyvatel, po nichž publikum hladově křičí. Samo o sobě na tom není nic zvláštního, neboť prakticky vždy jde o „business“. Touto iniciativou se však z veřejných financí pokřivuje místní kulturní trh. Pomyslný zobáček na vahách se rozevírá a nerovnováha zapříčiňuje přesycení publika a následně i nízkou účast fanoušků. Mnohé z těchto akcí organizujeme zdarma za účelem okamžitého krátkodobého uspokojení fanouška a „okrádáme“ tak soukromý sektor o možnosti, které vychází takzvaně „z lidu“. Zveme drahé hvězdy, které do našeho města přijedou, avšak nedomýšlíme, jak hledat synergie a pomoci vlastní scéně. Přitom je to tak jednoduché!

Koho máme pozvat, když tu nikdo není?

Základní umělecká škola v Mladé Boleslavi má přes 1000 žáků, jež učí odborníci z řad mnohdy velmi úspěšných umělců. Máme tu kapely, básníky, herce, malíře, tanečníky a mnohé další umělecké skupiny, které svůj koníček dělají jen proto, že doufají v možnost ukázat své výsledky práce rodině, přátelům a lidem v regionu. Přesně to je základem kultury města, kterou by mělo vedení města a vedení Kulturních služeb podpořit svým zájmem. Nemluvíme tu jen o finanční podpoře a grantech. Mladá Boleslav je město bohaté, a pokud se umělci snaží prosadit a mají jistý potenciál, najdou zde finanční podporu snáze, než v jiných městech. Avšak nač jsou vynaložené finance, když jsou umělcům odepírány příležitosti? Vždyť právě kdo jiný, než rodiče a přátelé umělců z řad místních obyvatel by měli přijít a podpořit je? V naší zemi jsou i města, jež mají rozpočet omezený a nemají jinou možnost, než čerpat kulturní vyžití z vlastních zdrojů. Z těchto měst však pocházejí úspěšní umělci, kteří dostali šanci se ukázat, posléze i prosadit na větší než regionální scéně. Někde si však svoji první šanci za pačesy chytit musí. Není právě toto ta pravá kultura a tvorba sociálních vazeb mezi obyvateli města? Neměli bychom se snažit zužitkovat vynaložené náklady tak, abychom tvořili vlastní hodnotu? Mnoho otázek k zamyšlení, málo prokazatelně správných odpovědí. Buďme otevření, nebojme se, podpořme se a vytvořme sami to, za co draze platíme. Děláme to sami pro sebe!